David Vávra o Galerii

Byl jsem velice potěšen, když jsem byl požádán, abych přeměnil, v součinnosti s divadlem, černou zkušebnu v bílou zářící galerii. Tedy návrat k původnímu záměru architektonické dvojice Freiwald-Böhm, s jejichž stavbami se setkáváme na mnoha českých náměstí, která byla okrášlena tvůrci řadou spořitelen, oděných do kabátu praktického funkcionalismu. Jejich divadla jsou průnikem modernosti a tradice, jakoby spojovaly klasické řecké hry se severskými dramaty 20. století.
Divadla v Kolíně, v Chrudimi či Hronově jsou svébytnými městotvornými  budovami, které jednotlivým sídlům dodala na eleganci. Dokonce v Hronově sloupová předsíň divadla byla tak jedinečná, že se stala městským znakem. Freiwald a Böhm tvořili divadla jako stánky kultury a společenských setkání. Návštěvník nejen mohl shlédnout představení v dobré proporci kukátkového divadla,kde všechna místa auditoria naplňovala poučku: „ kde je dobře vidět, je i dobře slyšet“, během přestávek mohl divák korzovat prostorným foyerem, navštívit kuřárnu nebo divadelní bufet. Před či po představení kulturní zážitek dozníval v divadelní restauraci, místě intelektuálních konverzací. A samozřejmě u takového průsečíku kulturních aktivit nesměla chybět galerie, která zážitky doplnila o vjem výtvarného umění. Podobně jako v Chrudimi umístili Freiwald a Böhm galerii pod střechu, kam sice musíte šlapat dvě patra, ale vaše námaha je odměněna harmonickým prostorem, iluminovaným rozptýleným horním osvětlením, se kterým se mísí jas z bočních oken. Aby člověk neměl pocit uzavřeného akvária, ve kterém neví  v jakém je patře a v jakém městě, umístili autoři kulaté okno s nízkým parapetem, které nás okamžitě z nadoblačných, abstraktních výšin pevně zakotví v kolínské ulici. Okno však není rušivým elementem, jenom vzrušujícím bodem. Tečkou za rozvitou větou čistoty. Tři sloupy spojují dva různé prostory do jednoho svébytného celku. Hlavní výstavní sál je oním parnasem, místem, kde světelná vertikála vtahuje mezi výtvarná dila nebesa. Zde není žádných architektonických vymyšleností, žádných předvádivých fines, prostor pouze slouží jako ušlechtilá schrána na obrazy a sochy. Na druhé straně plošně rozšířených sloupů je sváteční předsíň, místo, které je přípravou pro vstup na Parnas. Zde můžeme spočinout na čalouněném sezení, nenápadně zmizet za odlehčenou polopropustnou perspexovou stěnou nebo galerii tiše opustit. Jestliže hlavní sál je oním ústředním místem prezentace, předsálí může odkrývat jiný záběr autora, například grafické práce, autobiografické údaje či doprovodné zprávy a instalace.
K rekonstrukci náš architektonický tým přistupoval tak, aby naše snažení bylo co nejméně vidět.  Docela by nám vyhovovalo, kdyby někdo během první vernisáže podotkl „ vždyť architekt vlastně nic neudělal!“ Chtěli jsme především vzkřísit prvotní záměr Freiwalda a Bohma a to včetně dochovaných detailů, například klik nebo věšáků. Dále jsme zachovávali vrypy historického vývoje, které se jemně otiskly ve strukturách materiálů.Záměrně jsme ponechali  tyto dobové zprávy, i když kromě estetické paměti nemají žádné smysluplné poslání, například neznáme kovové úchytky s vnitřním šroubem chaoticky rozeseté v parketové podlaze. Podobně se těšíme i živelně rozpraskanou a vyspravovanou podlahu v šatně a pokladně.Na druhé straně všechny rušivé inženýrské sítě, elektronické rozvody, vytápění  a vzduchotechniku jsme uschovali do dvojité stěny a výdechy jsme uzavřeli do pravidelné geometrie vycházející z rozměrů okenních otvorů.
Doufáme, že se galerie stane dobře vyladěnou služebnou, slupkou na výtvarné zážitky, nárazově provoněnou tóny hudby či poetickými slovy.